Dílna historických klávesových nástrojů
Cembalo a klavichord zevnitř: stavba, drnkací mechanika a ladění
Nástroj, který zní dřevem a tenkou strunou, se chová jinak než moderní klavír. Rozdíl nedělá jen zvuk, ale i způsob, jakým je nástroj postaven, jak se seřizuje a jak reaguje na počasí v místnosti. Tyto stránky popisují jednotlivé části cembala a klavichordu tak, jak na sebe navazují při stavbě, seřízení a běžné péči.
Od korpusu ke zvuku
Rezonanční deska, žebrování, kobylka a menzura strun tvoří jeden celek. Popisujeme, proč zásah do jedné části mění chování všech ostatních.
Od klávesy k tónu
Klaviatura, skočec, jazýček a trsátko převádějí pohyb prstu na drnknutí. Sledujeme cestu tohoto pohybu i vůle, které do něj vstupují.
Obsah stránek
Co zde najdete a v jakém pořadí to na sebe navazuje
Texty jsou uspořádány stejně, jako se k nástroji přistupuje v dílně: nejprve tělo nástroje, pak struny, potom mechanika, nakonec ladění a péče. Každý oddíl lze číst samostatně, ale odkazy mezi nimi ukazují, kde se rozhodnutí navzájem ovlivňují.
Korpus, rezonanční deska a rozeta
Skříň historického klávesového nástroje není pouhé pouzdro. Boční stěny, vnitřní vzpěry a spodní dno drží napětí strun a zároveň spoluurčují, jak se zvuk uvnitř rozvine. U cembala vede vnitřní ohýbaná stěna a řada příček tah strun tak, aby se skříň nekroutila. U klavichordu je situace jednodušší, protože napětí strun je nižší, ale nároky na přesnost jsou o to větší: celý nástroj je vlastně jedna mělká truhla, ve které se všechno odehrává na několika centimetrech.
Rezonanční deska je tenká, obvykle několik milimetrů, a její tloušťka se po ploše mění. Ze spodní strany ji drží žebra, která rozvádějí chvění a brání propadnutí desky pod tlakem kobylky. Kobylka přenáší kmit struny do desky; její výška, tvar i vedení po ploše určují, kde deska odpovídá ochotněji a kde méně. Právě proto se stejný typ nástroje může v basech chovat plně a v diskantu suše, i když jsou struny v pořádku.
Rozeta v desce bývá vnímána jako ozdoba, ale má především konstrukční důsledek: je to otvor v ploše, která jinak pracuje jako celek. Její poloha se volí tam, kde se chvění desky ovlivní nejméně. Při opravách se proto rozeta nikdy nepřemísťuje kvůli vzhledu; pokud je poškozená, doplňuje se do původního otvoru.
Struny ze železa a mosazi, kolíky a menzura
Historické nástroje pracují s tenkými strunami z taženého železa a mosazi. Železo je pevnější a snese vyšší napětí, mosaz je měkčí, těžší a při stejné délce zní kratším, teplejším tónem. Přechod mezi oběma materiály v rozsahu nástroje není náhodný: navazuje na menzuru, tedy na to, jak se s klesající výškou tónu prodlužují znějící délky strun.
Menzura má své zlomy. Kdyby se délka strun zdvojnásobovala s každou oktávou, byl by nástroj v basech nepoužitelně dlouhý. Proto se v dolní části rozsahu délka zkracuje a vyrovnává se buď silnější strunou, nebo změnou materiálu. Každý takový přechod je slyšet a dobrý nástroj jej má rozložený tak, aby na něm barva neskákala.
Struna je na jedné straně navinutá na ladicím kolíku, na druhé zachycená na kolíčku v hřebeni. Mezi nimi ji vede kobylka a přítlačné kolíčky, které vymezují znějící délku a zabraňují jejímu nadzvedávání. Ladicí kolík musí v kolíkovnici držet momentem, který dovolí jemný pohyb, ale nepustí strunu samovolně zpět.
Na čem se pozná unavená struna
- tón rychle ztrácí nasazení a dozní dřív než sousední
- ladění se v témže tónu opakovaně vrací zpět
- na povrchu je matný nebo tmavý povlak, u mosazi nazelenalý
- v místě dotyku s kolíčkem je patrný zářez
- vrchní závit u ladicího kolíku je zdeformovaný
Před výměnou stojí za to ověřit
- průměr a materiál odpovídající danému místu menzury
- stav kolíčku v hřebeni a jeho svislost
- čistý průchod struny přes kobylku bez zadrhávání
- počet závitů na ladicím kolíku a směr navinutí
- zda se problém netýká celého úseku, nikoli jedné struny
Skočec, jazýček a trsátko
U cembala se struna nerozezní úderem, ale drnknutím. Klávesa nadzvedne štíhlou dřevěnou lištu — skočec — a ten projde kolem struny. V horní části skočce je v okénku uložen otočný jazýček s trsátkem. Při pohybu nahoru trsátko strunu zachytí a pustí; při návratu dolů se jazýček odkloní dozadu proti pružince, takže se struna při zpětné cestě jen tiše otře.
Tento drobný odklon je celá podstata mechaniky. Když je pružinka příliš silná, je návrat slyšitelný jako cvaknutí. Když je slabá, jazýček se nevrátí do polohy včas a další tón se nerozezní. Na horní hraně skočce je tlumítko z plsti, které se při zvednutí klávesy oddálí od struny a při položení ji opět utlumí.
Trsátka bývají z ptačího brku nebo z pružných umělých hmot. Brk je jemnější v nasazení a rychleji se opotřebí; syntetický materiál je stabilnější, ale vyžaduje pečlivější tvarování špičky. Ať je materiál jakýkoli, platí, že tvar a délka vyčnívající části rozhodují o síle i barvě tónu víc než síla stisku.
Regulace hloubky drnknutí a vyrovnání touché
Hloubka drnknutí, tedy jak hluboko trsátko zasahuje pod strunu, určuje odpor, který hráč cítí v prstu. Vyrovnávání se dělá po jednotlivých tónech, v malých krocích a vždy proti sousedům.
- Nástroj se naladí alespoň hrubě, aby se odpor porovnával při obvyklém napětí strun.
- Postupuje se po jednom rejstříku; míchat rejstříky během seřizování vede k zavádějícím dojmům.
- U každého tónu se sleduje okamžik, kdy klávesa začne klást odpor, a kdy trsátko strunu pustí.
- Příliš hluboký záběr se zmenší zkrácením nebo ztenčením špičky trsátka, ne zvýšením síly stisku.
- Příliš mělký záběr se řeší delším přesahem trsátka, případně natočením jazýčku v okénku.
- Po každé úpravě se tón porovná se sousedním nahoru i dolů; rozdíly se vyrovnávají v malých krocích.
- Nakonec se projde celý rozsah legatem i staccatem a hledají se místa, kde ruka musí měnit sílu.
Vyrovnané touché se pozná tak, že hráč nemusí při přechodu mezi oktávami měnit způsob hry. Nerovnosti se přitom obvykle neprojeví jako hlasitost, ale jako pocit „zadrhnutí“ v jednom nebo dvou tónech, které pak z fráze nepříjemně vystupují.
Mechanika klaviatury a její vůle
Klaviatura historického nástroje je jednoduchá: dřevěné klávesy položené na společném rámu, vedené kolíčky a vyvážené vlastní hmotností. Jednoduchost ale znamená, že se každá nepřesnost projeví přímo v ruce. Otočný kolíček uprostřed klávesy určuje osu pohybu, přední vodicí kolíček drží klávesu v řadě a zabraňuje jejímu bočnímu klepání.
Vůle je zde nutná i nežádoucí zároveň. Trochu volnosti musí zůstat, aby dřevo mohlo pracovat s vlhkostí a klávesa se nezasekla. Příliš velká vůle ale způsobí, že klávesa při rychlé hře cvaká do stran a přenos na skočec ztrácí přesnost. Rozdíl mezi „ještě v pořádku“ a „už vadí“ bývá desetina milimetru.
Hloubka ponoru klávesy se vymezuje podložkami pod přední částí rámu. Musí být stejná v celém rozsahu a zároveň taková, aby se skočec po drnknutí ještě mohl volně zvednout, ale nenarážel do horní lišty. Většina zvuků, které v tichém pokoji ruší — tupé ťuknutí na konci pohybu, drobné klapnutí při návratu — pochází právě z těchto krajních poloh, nikoli ze strun.
Temperatury a ladění podle sluchu
Nástroj s drnkací mechanikou se ladí často, obvykle před každým delším hraním. To má jednu praktickou výhodu: dovoluje pracovat s různými temperaturami, tedy s různým rozdělením drobných odchylek mezi tóny stupnice.
V rovnoměrné temperatuře jsou všechny půltóny stejně velké a všechny tóniny znějí stejně. V nerovnoměrných systémech se část kvint zúží víc než jiné, takže některé tóniny mají klidnější tercie a jiné znatelně ostřejší. Tento rozdíl není chyba, ale vlastnost: dává jednotlivým tóninám odlišný charakter, se kterým starší repertoár počítá.
Ladí se sluchem, přes zázněje. Postup obvykle začíná referenčním tónem, pokračuje řadou kvint uvnitř jedné oktávy a průběžně se kontroluje terciemi. Teprve když je tato základní oktáva vyrovnaná, rozšiřuje se ladění do zbytku rozsahu čistými oktávami.
Praktické poznámky k ladění
- ladicí klíč se drží tak, aby tah šel v rovině kolíku, nikoli do strany
- tón se doladí mírně nad cílovou výšku a poté se usadí zpět dolů
- po každé struně se klávesa několikrát pevně stiskne, aby se napětí srovnalo
- rychlost zázněje se počítá v sekundách, ne odhaduje „od oka“
- při ladění se nechává nástroj v pokojové teplotě, ne bezprostředně po přenesení
Vlhkost a sezónní stabilita
Dřevo reaguje na relativní vlhkost vzduchu rychleji, než se čeká, a nástroj složený z tenkých dílů reaguje jako celek.
Péče a běžná údržba
Většina zásahů, které nástroj potřebuje, je drobná a opakovaná. Pravidelnost je zde důležitější než rozsah: nástroj, ke kterému se člověk pravidelně vrací s otevřeným víkem a baterkou, se málokdy dostane do stavu, kdy je nutná velká oprava.
Krátká kontrola, kterou lze udělat pravidelně
- otřít prach z rezonanční desky měkkým štětcem, nikoli hadrem taženým přes struny
- projít celý rozsah po tónech a poslechnout, zda některý tón nezůstává tišší
- prohlédnout špičky trsátek proti světlu a hledat roztřepení nebo zlomení
- zkontrolovat, zda tlumítka doléhají a tón po puštění klávesy nedozvučuje
- ověřit, že žádná klávesa nezůstává dole a nedrhne o sousední
- podívat se na spodní stranu desky, pokud je přístupná, kvůli praskajícím lepeným spojům
Kdy raději zásah odložit
Prasklá deska, uvolněná kobylka, hromadně povolující ladicí kolíky nebo trhlina v korpusu nejsou úlohy pro rychlou opravu mezi hraním. Stejně tak platí, že výměna všech trsátek najednou zbaví nástroj referenčního stavu, ke kterému by šlo porovnávat. Pokud si nejste jistí příčinou, je rozumnější popsat příznak, vyfotografovat místo a chvíli počkat, než něco nevratně upravit.
Kontakt
Poznámky, doplnění a dotazy k textům
Ramemara je nezávislý informační projekt bez registrace, přihlašování a formulářů. Pokud v některém textu chybí souvislost, kterou byste čekali, nebo narazíte na nepřesnost, napište na uvedenou adresu.